Zdroje a perspektivy evropských ekonomik

Obsah knihy: Zdroje a perspektivy evropských ekonomik

Co je globalizace? Hledání odpovědi na tuto otázku zahájíme připomenutím, co za globalizaci považuje J. Keller. Z jeho pohledu jde o „komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích 20. století“ (Keller, 2000, s. 53). Symbolem globalizace je internet, sáhněme proto úvodem po značně problematickém zdroji – po Wikipedii: „Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální (mondiální) úrovni. Globalizaci lze chápat jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. Díky těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi rozdílné důsledky (typickým příkladem je např. zavádění volného trhu)“. Problematika soudobé globalizace náleží k tématům nejenom ústředním, ale i tématům nejkonfliktnějším. Různé zájmy a odlišné kontexty vytvářejí nejednoznačnost v pojetí globalizace, kdy dosud neexistuje jednotné vymezení obsahu, charakteru a směřování těchto mnohostranných procesů, ani ucelená a všeobecněji přijímaná teoretická reflexe. Chybí rovněž souhlasné časové určení počátku globalizace a jejích vývojových etap. Neujasněnost a problémy vládnou i v otázkách identifikace objektu a subjektů globalizace – „globalizuje se svět“, je kýmsi „globalizován“ nebo spíše platí obé? Vše je umocňováno tím, že v pomyslném žebříčku pojmů, které díky inflačnímu (a módnímu) nadužívání mnohdy ztrácejí na obsahu, právě globalizace často vede a stala se největší „modlou“ i „strašákem“ posledního cca čtvrtstoletí. Nikoli nevýznamné místo přitom zaujímá též její, výše již připomenutá, – otevřená i skrytá – propagandistická, ideologická, resp. apologetická funkce. Globalizaci možno považovat za kvalitativní změnu a produkt rozvoje technologií, jak bude níže precizováno. Vážnou hrozbou se přitom ovšem stává „příliš rychlý svět, komprese času a prostoru“. Globalizace je zde označována za jeden z produktů „civilizačního běsnění moderního člověka“, který touží po neustálém rozšiřování své síly, po trvalém ekonomickém růstu a po tzv. pokroku. Připomíná a varováno bývá před dynamickým a vysoce nerovnovážným charakterem soudobé globalizace. Problémy s globalizací začínají již u samotného pojmenování. Někteří dokonce odmítají používání údajně již „zprofanovaného“ termínu globalizace a preferují spíše francouzské označení „mondializace“ čili „zesvětovění“. Část autorů (především levicového či křesťanského zaměření) přitom namísto „neoliberální konkurenční“ globalizace (coby v podstatě termínu maskujícího soudobý kapitalismus) propaguje vize „kooperativní“ globalizace. V níž se proti „globalizaci finančních trhů a kapitálu“ staví „globalizace solidarity a odpovědnosti“ (Addy, 2000). Konstatováno bývá, že soudobá „globalizace rozšířila pole všeobecného intelektu, vědy a technologie na celý zemský globus. Sítě nezměrně zrychlily změny ve spotřebě, ve výrobě ... Nové myšlenky, nové výrobky, nové výrobní postupy, tedy i nová konkurence, může vzniknout kdekoli ... Původní sítě – pošta, telegraf, telefon, byly dalekosáhle překonány mobilními telefony a internetem a navíc oborovými sítěmi ...“ (Jirásek, 2013, s. 55). Oproti pohledům, které globalizaci vnímají jako přínos, šanci a naději, stojí přístupy opačné, zdůrazňující její negativní stránky – rizika a ohrožení, které přináší. Globalizace bývá nazírána coby „těsnopisný termín pro globální kapitalismus a rozšiřování globálních trhů“ (N. Birgsallová), kdy selhávání trhů poškozuje nejvíce chudší vrstvy i země. Ve většině zemí se od začátku 90. let 20. století příjmové nerovnosti zvýšily. Překotná globalizace vedla ke zničení odvětví v chudých zemích. Množí se problémy v rychle se rozvíjejících rozvojových zemích. Sílí ztráty nejenom pro střední vrstvy i v zemích vyspělých. Poškozeni byli pracující a životní úroveň všude. Nikoli ojedinělé jsou úvahy o narůstání nestabilit a mezinárodních zmatků, jejichž příčinou jsou USA, coby dosavadní hegemon globalizace. Celkové hodnocení procesů soudobé globalizace tudíž nemůže být jednoduché a jednoznačné: u některých převáží kladné, u jiných hodnocení spíše záporné. Velmi často dochází ke směšování roviny globalizace coby „objektivního civilizační proudu“ a její formy a podob. Nevyhnutelný a obecně nutný proces (především rozvoje technologií a jimi podmíněných civilizačních stránek) přitom zdaleka nemá pouze ekonomický rozměr (propojování trhů, zemí či internet). Propojení světa přitom může zprostředkovat účinnější využívání přírodního, technického, vědeckého a kulturního potenciálu a bohatství. Jak bude dále vysvětleno podrobněji, procesy vědecko-technické revoluce ukončily industriální fázi kapitalismu a posunuly technologie na kvalitativně nový, vyšší stupeň, spojený zejména s informatizací a využitím počítačových technologií. Jádro globalizace přitom spočívá právě v technologicko-ekonomické sféře a má mnohostranné, i rozporné, dopady na ostatní subsystémy, které obvykle zaostávají. Stávající forma soudobé globalizace pak bývá označována coby kapitalistická, resp. (neo)liberální. Globalizace vykazuje „výrazně liberální charakter“. Neoliberální podoba globalizace je sice pro mnohé jediná myslitelná, ale právě ona bývá často terčem ostrého odporu různých anti-, resp. alter-globalizačních proudů operujících taktéž s pojmy „westernizace“, „konzumerismus“ aj. Přitom celá řada kritiků „...není s to rozlišit mezi jádrem globalizace a jeho kapitalistickou formou, obrací se proti globalizaci a hledá ... cesty k návratu lidstva zpátky, do územně uzavřených celků“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 72). Zmínit je nezbytné střetávání dvou procesů – dvou kořenů, resp. charakteristik „globalismu“. Prvním je „objektivně progresivní a nutný trend daný rozvojem výrobních sil a s ním bezprostředně souvisejících ekonomických styků“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 71). Druhé procesy spočívají ve vývoji příslušného společenského rámce, který se snaží rozvoji výrobních sil přizpůsobovat. Společenské vztahy pak vždy vtiskovaly globalizačním procesům určitou kvalitu. „Míra zesvětovění“ kapitalismu 19. a cca první poloviny 20. století však „zdaleka nevyčerpávala všechny potence plynoucí z vytvoření jednotné světové pospolitosti a byla limitována industriální úrovní výrobních sil i industriálním stadiem vědeckého poznání“ (dtto, s. 72). „Teprve vědecko-technická a informační revoluce vytvořila monopolnímu kapitalismu adekvátní vědeckou a materiálně-technickou základnu, která si pochopitelně vyžádala i mimořádné rozšíření kvantity i kvality ekonomických a dalších styků a odeslala éru jen vnějškově propojených, ale v zásadě uzavřených národních celků na smetiště dějin“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 72). Připomenout taktéž nutno, že oba procesy – „... relativně autonomní a také primární rozvoj výrobních sil a styků a vývoj kapitalistického systému snažícího se tomuto rozvoji výrobních sil a styků přizpůsobit – samozřejmě poznamenávají etapu globalismu řadou problémů a rozporů“ (tamtéž). Rozpory soudobé globalizace budou precizovány v dalších paragrafech. Řada autorů globalizaci, coby rozhodující tendenci současného vývoje, tedy považuje za „objektivní tendenci vyrůstající z technologických a technických inovací přelomu 20. a 21. století“ (Prorok, 2012, s. 167). Což však mohou relativizovat (nejen) hospodářské krize na počátku 21. století a „vyvolávat pochybnosti, zda je globalizace skutečně objektivní tendencí a zda není žádoucí nalézt alternativu“ (tamtéž, s. 168). Při hledání alternativy Prorok připomíná, že narážíme na to, že „... nevíme dostatečně jistě, zda dnes existující problémy jsou důsledkem nedostatečné aplikace globalizace; „dětskými nemocemi“ prosazující se globalizace, které samy po několika letech fungování systému odezní; důsledkem globalizace nebo její formy“ (dtto). Podle odpovědi na výše formulované otázky se nabízí i řešení. Rozdílné náhledy na globalizaci mají objektivní základ v rozpornostech globalizace, kdy tato není jednosměrným procesem, nýbrž v ní probíhají složité interakce mezi různými rozměry globalizace – zejména pak mezi úrovní technologickou, ekonomickou, sociální a politickou. Vývoj ve společenských subsystémech však neprobíhá rovnoměrně a lineárně, vzniklé nerovnováhy vyvolávají nemalá napětí, která mohou vyústit v ohrožení nejenom globalizace. Vzniklé krize ovšem představují i šanci na provedení korekcí a zároveň mohou vést k lepšímu pochopení globalizace samotné. Komplexní „globální“ pohled na dynamický fenomén globalizace však vyžaduje zohlednění různých aspektů i překonání roztříštěnosti pohledů, využití inter- (či trans-) disciplinárních metod, včetně systémového přístupu a teorie chaosu. Tradičně bývá globalizace analyzována z pohledu jednotlivých společenských subsystémů (ekonomického, politického, ekologického aj.). Objevují se však pokusy popsat vzájemné dynamické interakce dílčích subsystémů tvořících globalizaci pomocí systémové teorie a teorie chaosu. Tyto, mimo jiné, pomáhají ukázat závislosti ekonomiky či politiky na vývoji dílčích subsystémů, stejně jako jejich závislost na ekonomice i politice. Pro komplexní uchopení fenoménu globalizace se přitom ukazuje nedostatečnost tzv. „newtonovského paradigmatu“, neboť žijeme v dynamickém, nejistém a rozporuplném světě, kdy je obtížné rozlišit příčinu a následek, a budoucí události nelze přesně předvídat. V neposlední řadě je pro skutečně „globální“ náhled na globalizaci zřejmě nezbytné vymanit se ze zajetí standardních schémat, standardních paradigmat i myšlenkových stereotypů, a v kontextu též i alternativních přístupů usilovat o postižení širších – „globálních“ (a systémových) – aspektů a souvislostí. Ve výše naznačených vazbách a souvislostech se v zásadě rýsují tři různá pojetí, co globalizace vlastně představuje (Fox, 2003). Tzv. „skeptikové“ (P. Q. Hirst, G. Thompson) zdůrazňují, že i tzv. světový trh je v podstatě rozdělen mezi tři bloky (Evropa, asijsko-pacifistická oblast a Severní Amerika), což zatím znemožňuje jednotnost fungování světové ekonomiky. Fakt, že tato má dosud multiregionální či polycentrickou strukturu, využívají k popření globalizace jako procesu, vedoucího k vytvoření jednotné ekonomiky a společnosti. Nahrává jim, že proces integrace (splývání, slučování původně samostatných struktur) probíhá většinou jako regionální integrace. Termín globalizace ovšem nevyjadřuje, že již bylo plně dosaženo konečného stavu plné integrované globální ekonomiky nebo společnosti. Označuje spíše trend v posunu měřítka integrace, ke kterému dochází především v posledních cca třiceti letech – v tomto smyslu má pojem globalizace zřejmě své plné oprávnění. Mezi regionální integrací (resp. regionalismem) a globalizací jakožto tendencí k univerzalizaci a multilateralismu (ve smyslu schopnosti jednotlivých zemí se chovat mnohostranně) sice může docházet k rozporům, ale také k jejich vzájemnému posilování. Opozicí jsou tzv. „radikální globalisté“ čili „hyperglobalizátoři“, nezřídka spojení s institucemi typu MMF, SB, OECD či WTO (někdy pejorativně nazývanými „globalizačním politbyrem“). Ti hovoří o rychlé a vlivné globalizaci, představující v tomto „oficiálním“ pojetí disciplínu tzv. „globálního trhu“. Zde bývá globalizace – ve smyslu „přirozeného zesvětovění“ po celou historii kapitalismu – redukována obvykle pouze na hospodářský rozměr a fakticky reprezentuje v neoliberálním duchu „ring co nejvolnějšího trhu“. „Hyperglobalizátoři“ zdůrazňují objektivnost a nezvratnost procesů globalizace, kterým je možné pouze se adekvátně přizpůsobit. Domněnka, že globalizace se nás osobně netýká, a probíhá vlastně mimo nás, je v tomto pohledu zcela mylná. Stejně jako představa, že globalizace je cosi, co si lze vybrat. Kritikové neopomenou však zdůraznit, že uvedené reprezentuje zájmy finančního kapitálu, s cílem zmocnit se „globálu“. Záměrně často bývá opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se nadnárodních korporací (stojících již nad zákony) a jejich rostoucí vliv na politiku států i mezinárodních organizací – tyto bývají přirovnávány k „pavoukům-křižákům“ celosvětových pavučin, resp. „globálních sítí“. Objektivnost globalizace nepopírají ani stoupenci třetího pohledu – tzv. „transformacionalisté“ (A. Giddens aj.). Ti však globalizaci chápou jako hnací sílu sociálních, politických a ekonomických změn, přetvářející moderní společnost a světový pořádek. Usilují o komplexnější pohled, ve kterém globalizaci nelze chápat pouze úzce ekonomicky, nýbrž ji pojímají šířeji, společensky (tj. sociálně v širším slova smyslu). Globalizace se v tomto kontextu jeví jako proces integrace společnosti na celosvětové úrovni, která nově zastřešuje nynější národní, regionální i místní systémy. Všichni se stávají obyvateli „globální vesnice“ a jsou stále závislejší na druhých kvůli propojení nesčetnými vazbami materiálovými, informačními či energetickými. Hnacím motorem současné integrace je sice globalizace ekonomických aktivit, nicméně integrace probíhá i v dalších oblastech společenského života a směřuje k ustanovení jednotného ekonomického, sociálního a politického světového řádu. Globalizaci lze takto považovat za komplexnější a vyšší formu či etapu internacionalizace, která zahrnuje i funkcionální integraci mezinárodně rozptýlených společenských aktivit. V návaznosti na vize F. Fukuyamy (2002) se optimisticky předpokládá (či předpokládalo), že takto pojatá globalizace povede ke globálnímu prosazení lidských práv, globálnímu prosazení liberální demokracie a především globálnímu prosazení principů (neo)liberální tržní ekonomiky. Mimovolně či vědomě zde ovšem nezřídka dochází k zjednodušenému ztotožnění objektivní roviny procesů globalizace (coby pokročilejší internacionalizace) a stávající subjektivní kapitalistické (resp. neoliberální) formy. Celkově soudobou globalizaci nutno nazírat jako komplexní, multidimenzionální, ambivalentní, dynamický, společenský fenomén, který probíhá na řadě úrovní a může nabývat různých podob a forem, včetně různých odklonů, protitendencí apod. Proto jsou možná různá, někdy i diametrálně protikladná, pojetí globalizace. Lepší pochopení složitých procesů, jejich jednoty i rozpornosti, vyžaduje blíže charakterizovat jednotlivé rozměry globalizace – především úroveň technickou a technologickou, ekonomickou, sociální a politickou. Rozměry globalizace se budeme zabývat v následující části této kapitoly. 1.2. Úrovně soudobé globalizace Soudobá globalizace reprezentuje dynamický a nerovnovážný proces se zpětnými vazbami, kdy dochází k růstu závislostí a spojování jedinců, zemí, národů či regionů (s jádrem zejména v oblastech ekonomických a technologických) s rozpornými dopady na další oblasti. Vývoj ekonomiky a celé společnosti je dnes podstatně ovlivněn vědeckotechnickým pokrokem, proto se někdy hovoří i o vědeckotechnické či technické (resp. technologické) globalizaci. Mnozí autoři tudíž často skloňují právě její vědeckotechnickou či technologickou rovinu. Proces globální transformace je podmíněn pokrokem vědy a techniky, ke kterému dochází po druhé světové válce. Překotný rozvoj vedl k vytvoření prostředků pro stlačení času a prostoru. Zrychlení komunikace umožňuje současně vytvářet nové nadnárodní globalizované sociální prostory (globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd.) s řadou mnohostranných dopadů. Výše uvedeným popisem se možné dimenze a úrovně procesů soudobé globalizace, vzájemně se prolínající, podmiňující i doplňující, samozřejmě zdaleka nevyčerpávají. Procesy soudobé globalizace je možno diskutovat i z filozofického, sociologického, politologického aj. hlediska. Oprávněně se připomíná, že soudobá globalizace je z podstaty velmi složitá a velmi různorodá, a to přinejmenším ve třech základních (vzájemně propojených) sférách – sféře hospodářské, sféře sociální a sféře politické (Lehmannová a kol., 2003). 1.2.1. Technologická, resp. technická globalizace V. Prorok (2012) konstatuje, ve shodě s dalšími autory, že „globalizace je objektivní tendencí vyrůstající z technologických a technických inovací na přelomu 20. a 21. století, k nimž patří: počítačová revoluce, biomolekulární revoluce a kvantová revoluce“ (Prorok, 2012, s. 167). Tyto převratné technické, resp. technologické změny se díku kumulativním efektům promítají do všech dalších společenských subsystémů, do hospodářství, do sociální struktury, do hodnot, do politiky apod. Jinými slovy: „Technologie je mocným hybatelem dějinného vývoje, ale nepůsobí sama, ale vždy v určitém konkrétním socio-ekonomickém prostředí, historickém kontextu a za podmínek surovinových a celkově ekologických omezení“ (Švihlíková, 2014, s. 201). Technologický (resp. technický) rozměr globalizace lze přitom zasadit do kontextu průmyslových, resp. tzv. „globálních“ revolucí. Nutno ale připomenout, že kolem označování i datování technických a technologických (či vědeckých) revolucípřitom přetrvávají četné, nejenom terminologické nejasnosti a problémy. Současný proces globální transformace je přitom podmíněn výrazným pokrokem vědy a techniky, ke kterému dochází po druhé světové válce na základě aplikace poznatků tzv. „druhé vědecké revoluce“, která se nese ve znamení rozvoje teorie relativity, kvantové teorie a molekulární biologie a začíná ve 20. letech minulého století (Heczko, 2003). Vedle výše (v poznámce) připomenutých učebnicových náhledů na tzv. průmyslové aj. revoluce je možné zmínit ještě další, mající i vazbu na procesy soudobé globalizace. Jde např. o pohled spíše populárnějšího charakteru, který ovšem s dalšími etapizacemi nemusí být ani až v tak zásadním rozporu. Coby „první Světově proslulý autor a jeho spolupracovníci zaměřují pozornost čtenářů na to, aby si kladli otázku, jaké věci jsou pro ně v jejich životě nejdůležitější, rozlišovali mezi tím, co je důležité a co je naléhavé, navozovali rovnováhu mezi osobními a pracovními povinnostmi a zájmy. Potřebuji více času! Chci mít více ze života. Jenže na sebe nemám nikdy čas. Jsem neustále v časové tísni, protože odkládám věci na později – a odkládám je na později, protože jsem v časové tísni. Můj osobní a pracovní život nejsou vyvážené. Když věnuji více času jednomu na úkor druhého, vše se ještě zhorší. Lidé si neustále stěžují na to, s jakými překážkami se musí dnes a denně potýkat ve snaze docílit, aby stačili splnit všechny pracovní úkoly, věnovat se rodině, přátelům… Proč tak často nedáváme to nejdůležitější na první místo? Existuje přece nespočet metod, postupů a nástrojů, zaměřených na to, jak řídit a kontrolovat svůj čas. Stále se nám odevšad dostává ujištění, že všechno zvládneme, pokud budeme pracovat ještě usilovněji, naučíme se dělat věci lépe a rychleji, budeme využívat nové metody, prostředky a nástroje nebo si vše uspořádáme a zorganizujeme jinak než dosud. Každý z nás se snaží mít ve svém životě vše pod kontrolou, tzn. podstatným způsobem ovlivňovat a regulovat běh věcí. Pokud se však o něco takového pokoušíme, není to nic jiného než marné a neplodné úsilí, které nevede k očekávanému výsledku. Kontrolovat můžeme svá rozhodnutí a činy, ale nikoli jejich důsledky, protože ty jsou v první řadě výsledkem působení univerzálních zákonů nebo principů. Jinak řečeno, my sami nemůžeme kontrolovat své životy, protože tím, co je ve skutečnosti kontroluje, jsou principy. Tato myšlenka je pro pochopení nespokojenosti, kterou lidé prožívají při aplikaci tradičních přístupů řízení času, klíčová. Coveyho kniha přináší odlišný pohled na řízení času, který je úplně nový – i starý zároveň. Opírá se o klasické, nadčasové principy, jež výrazně kontrastují s myšlenkami podporujícími přístup k životu založený na snaze rychle a s minimální námahou řešit problémy, získat majetek a hojnost požitků. Moudrost získaná a ověřená životem mnoha generací říká, že smysluplný život nezáleží na tom, jak rychle něco děláme, ale na tom, co děláme a proč to děláme. Autor – mezinárodně uznávaný lídr, konzultant a učitel – vysvětluje, proč potřebujeme čtvrtou, typově odlišnou generaci řízení času, zamýšlí se nad tím, jak odlišit dobré od toho nejlepšího. Ukazuje, jak pomocí našeho našeho vnitřního kompasu docílit, aby se skutečná kvalita života –osobní poslání, rovnováha životních rolí, cíle vycházející z principů, uchování integrity a potenciál žít, milovat, učit se, zanechat odkaz – ocitla opravdu na prvním místě. Stephen R. Covey je autore pozoruhodných knih, včetně bestsellerů 7 návyků skutečně efektivních lidí, 8. návyk, Vedení založené na principech a Třetí alternativa, která je bohužel jeho poslední.