Slabikář štěstí: Návrat k sobě

Ukážky z knihy

Když je rozchod těžký

Už se to možná stalo i vám. Případně to znáte ze svého okolí: muž a žena, kteří spolu strávili nějaký ten rok, se neumějí rozejít – v jejich vztahu vybuchla bomba s nápisem „problém“, ale navzdory zradě, zklamání, nudě, rozdílnosti povah, narůstajícímu neporozumění či nedůvěře jim nějaká tajemná síla opětovně sráží čela. Děje se to zas a znovu, je to emocionální peklo v postupnosti: rozchod, chvilkový nádech, tesknění, absence druhého, návrat, nové sliby (ale ve skutečnosti staré a prázdné), opětovné karamboly, neshody, ty stejné třecí plochy (lidé na sebe křičí, ale neslyší se), nový rozchod a tak stále dokola jako na housenkové dráze.

Pokud se rozejitý pár vrátí do starých kolejí, nečekejte, že se něco změní. Dojde většinou zase k rozchodu, protože tyto duše narazí na přesně ty stejné mantinely jako předtím. A co je přitáhne? Někdy prožité roky a setrvačnost, strach žít chvilku sám, absence síly najít studnu vlastního štěstí v sobě samém. U žen se často setkáváme i s vypočítavostí, ke které ji nedohnal nikdo jiný jako hloupě se chovající mužské nadřazené pokolení: otestuje si nového partnera, a když nový sameček v porovnávacích zkouškách projde, vrátí se lišácky ke starému, ověřenému, najednou opět „dobrému“. Dotyčná však klame sebe sama, ale o tom jsme si už psali. A někdy je ležatou osmičkou opětovného spojení nezodpovědně vyslovený slib z minulých životů...

Lidé by měli být zodpovědní za své myšlenky a tím spíš za vyslovené věty. Sílu myšlenky určíte vloženou intenzitou víry a naděje do konkrétního záměru. A tak mnohokrát pár balancuje i rok v období vztahových kopanců a opětovných návratů. Ne a ne se rozejít, přičemž si neuvědomují, že za tím může být právě slib z minulých životů: „Budu s tebou až do konce světa.“ Klamou se slovními spojeními „osudový partner“, „láska na celý život“, „vesmírné protiduše“, ale ve skutečnosti je za tím silná energetická vazba vysloveného přání například i v některém z minulých životů.

Já vím, že ve stavu zamilovanosti to pár hledící si navzájem v magickém opojení do očí myslí s větou: „Budu tě milovat do konce života,“ smrtelně vážně. Jenže to je stav, kterým jste naplněni v probíhajícím okamžiku a už zítra to nemusí být pravda. Měníme se, každým dnem na nás působí nové události, okolnosti, potkáváme nové lidi, rosteme přes pády, bolesti, nemoci, úmrtí. Všechno nás tvaruje a mění. Ježíš či Buddha mohli slibovat, protože věděli, co bude za dvacet let, ale my bychom neměli slibovat nic. Neznáme boží plány, už zítra tu nemusíme být. Anebo se nám stane něco, co obrátí celý náš život za vteřinu naruby. A slib visí ve vzduchu a čeká...

Také u svatebních vět by lidstvo mělo pozměnit formulaci na něco pozemštějšího: „Budu se snažit být ti co nejlepším partnerem po celý život. Dám za tebe duši, tělo i rozum, když to tak budu cítit. Chci tě dělat šťastnou, dokud bude pro to moje srdce bít.“ To všechno je v pořádku. Dokud sliby nezatížíme vyslovením období jejich platnosti, a tedy slovy navždy, věčně, na věky věků... A to už se vůbec nechci dotýkat křesťanských dogmat: „Co Bůh spojí, člověk nerozdělí.“ Bůh nic nespojil, spojil to zase jen člověk. Bůh nemá zástupce na zemi, papeže či kněží si vymyslel taky jen člověk. Prosím tedy, aby se celovesmírné Lásce nvkládalo do úst něco, co s ní nemá naprosto nic společného a za čím je obyčejný, vypočítavý a bojácný člověk. Slib si totiž vynucují jen ti, kteří se bojí. Dohody a vztahy založené na strachu vyžadují hodně energie. Naopak, co je vystavěné na lásce, energii násobí a už vůbec nemusí být potvrzeno před oltářem či zástupcem města s medailí „za vytrvalost“ na hrudi (každý z nás ví, za jakou vytrvalost). Zapomeňte na to, že nejvyšší identita Lásky čeká od nedokonalých lidských tvorů lži.

Abych však jen nelámal hůl, posledních pár vět kapitoly věnuji možnému spojení dvou tápajících duší. Pár nemůže nadále existovat v pokračujícím vztahu, pokud se partneři nebudou mít zájem změnit. Je to o rozhovoru, pochopení, toleranci, o změnách osobních pravidel, překopání žebříčku životních priorit, chtění, ale hlavně o tvrdé práci na sebe samém. Žel, lidé tak neradi vynakládají úsilí tímto směrem. Proto to někdy za ně udělá čas. Píši o případech, když se pár rozvede a po pěti letech se opětovně vezmou. Už jsou to však úplně jiné bytosti, které mají něco odžito, roky je přiučily. Nejsou to už zmatené a utrápené duše zatlačené okolnostmi do rohu, stále opakující ty stejné tahy.

Jak se zbavit „kletby“ nerozvážně vyslovených slov? Přesně stejně, jak k ní došlo. Obejmout se, poděkovat si, zůstat přáteli a vesmíru vzkázat, že už stačilo, že jsme se tehdy tak trochu kopli a ať na tuto objednávku zapomene, že ji chcete s omluvou stornovat. Slovem, myšlenkou, celou myslí, skutkem.

Jednou se bude princip zodpovědnosti za myšlenky vyučovat na školách. Na tabuli bude napsané: Méně vět a více slov. Takových, které si skutečně promyslíme, procítíme a zodpovědně je pak odevzdáme budoucnosti. Pokud tak neučiníme, nic zlého se v konečném důsledku nestane. Jen si to daný člověk ještě párkrát odžije na vlastní kůži. Znova se bude zamýšlet, proč tak „trpí“, jakou to dostal ďábelskou smyčku při narození do vínku. Odpověď? Jen to, co si sám vybral a přál. Nezapomeňte, žijeme v dokonale harmonickém světě, a tak bychom měli přestat řešit myšlenkou či slovem, protože nic z toho, co vytvoříme, se neztratí.